Dakar pro mě začal už v koncem listopadu. Konkrétně 23. 11. odjely obě závodní Tatry včetně doprovodných vozidel a auta pro fotografy (tzv. press caru) do přístavu ve francouzském Le Havre, kde se nalodí na loď a poplují do Jižní Ameriky tak, aby tam před koncem roku byly. Pro všechny členy týmu je to příležitost poslat na místo předem větší kusy vybavení, oblečení a tak podobně. Co konkrétně jsem zabalil já?

Oblečení

• Teplé oblečení (tepláky, mikinu, teplé ponožky, čepice, rukavice) – jak zajde slunce, výrazně se ochladí a ve vyšších nadmořských výškách není problém, aby teplota klesla pod bod mrazu
• Trička – dostáváme 25 ks týmových triček. Nemá cenu špinavá trička někde skladovat a vozit domů, lepší je vyhodit je na místě nebo darovat domorodcům. I proto doporučuji vozit trička stará nebo nakoupit co nejlevnější
• Dlouhé kalhoty – ty od Humi se dají snadno vyhrnout a jsou z nich kraťasy
• Kraťasy
• Ponožky – stejně jako trička co nejlevnější, po “spotřebování” na místě se rovnou vyhazují. Osvědčily se mi dlouhé ponožky, aspoň není třeba si mazat opalovacím krémem kus nohou. A našel jsem pár za 15 Kč 🙂
• Trenýrky – stačí pár kusů; abych se vyhnul opruzeninám (lidově “vlkovi”), chodil jsem většinu času na ostro
• Návlek na krk – opět na ochranu proti větru, dá se přetáhnout i přes ústa/nos a poslouží i večer jako šála

Obuv

• Crocsy – pohodlná obuv, dá se v nich zvládnout velká část Dakaru kromě dun, kde písek pálí do nohou, a skalnatých oblastí, kde je bezpečnější mít pevnou obuv s pořádnou podrážkou
• Kotníkové boty – pevná obuv do drsnějšího terénu, s Gore-Texem poslouží i v dešti

Doplňky

• Klobouk proti slunci Lowe Alpine – lepší jak kšiltovka, chrání i krk a uši
• Spacák – vzhledem k výše zmíněnému čím teplejší, tím lepší. Mně se osvědčila náplň z umělého vlákna Primaloft.
• Polštářek – letos zkouším Therm-A-Rest Compressible Pillow, což je vlastně obyčejný polštářek plněný molitanem, snadno sbalitelný do menšího rozměru.

Hygiena a léky

• Rychleschnoucí ručník a dostatek sprchového gelu – cestovní lahvička na smytí několikadenní špíny moc dlouho nevydrží.
• Kartáček na zuby, pasta, deodorant
• Léky – Ibalgin, Paralen, léky proti průjmu, kapky do očí (z neustálého větru pálí oči), náplasti, obvaz, antibiotika (proti infekci, v případě kousnutí nějakou potvorou a podobně)
• Vlhčené ubrousky – nejlepší přítel 🙂

Ostatní důležité krámy

• Repelent proti hmyzu – nejúčinnější jsou ty s látkou DEET a čím větší procentuální obsah, tím lépe.
• Opalovací krém a Panthenol – slunce snadno spálí i přes mraky
• Kyslík ve spreji – ve vysokohorských oblastech pomáhá s dýcháním
• Toaletní papír – netřeba vysvětlovat 🙂
• Kapesníky – poslouží i jako toaletní papír
• Sluneční brýle – ideálně s nějakým utěsněním kolem dokola proti neustálému větru, foukajícímu do očí prach a písek
• Pláštěnka – nemá smysl si brát drahou membránovou bundu a kalhoty, obyčejná pláštěnka poslouží lépe
• Příbor – existuje řada turistických příborů 3v1 a podobně
• Nůž – Zero Tolerance 0350 pro strýčka příhodu
• Kleštičky na nehty – nemám rád dlouhé nehty a za tři týdny vyrostou, drží se za nimi špína, špatně se píše na klávesnici a podobně
• Špunty do uší – bez nich v bivaku, kde je neustálý rachot od elektrocentrál, pracujících mechaniků a projíždějících aut bez nich neusnu.
• IKEA DRÖNA – stínítko na notebook
• Igelitové pytlíky a tašky – na všechno možné

Všechny osobní věci se musely vlézt do hliníkového boxu o rozměrech 75×35×35 cm. Zbytek věcí, co jsem nestihl nebo nechtěl (fototechnika) nabalit, poletí se mnou letadlem. Odlétáme 28. 12.

2× Canon EOS-1D X
Canon EF 16–35 mm F2,8L II
Canon EF 50 mm F1,2L
Canon EF 135 mm F2L
Canon EF 70–300 F4–5,6L IS

blesk Canon Speedlight 580EX II
odpalovače Phottix Odin
ND filtr 64×
náhradní UV filtr 82 mm
2× pláštěnka na fotoaparát JJC
čtečka karet
CF paměťové karty

baterie
nabíječky
čistící hmota Cyberclean
Lenspen na objektiv a na hledáček
mikrovláknová utěrka Spudz
powerbanka Xiaomi 16 000 mAh
sluchátka Xiaomi
čelovka
Lens-protect neoprenové návleky na všechno

Apple iPad Pro 9,7″
notebook HP EliteBook 820 G3
USB klíčenka
kabel Lighting → miniUSB
externí disk WD Passport
novinářský průkaz AIPS
mezinárodní očkovací průkaz
pas

fotovesta Alpinestars
fotobatoh Lowepro Vertex 300AW

Jsme na místě. Konkrétně v hlavním městě Paraguaye Asunción kousek od letiště. Nad hlavou nám startují a přistávají letadla a viděli jsme i cvičné vrtulové stíhačky Embraer EMB 312 Tucano. A taky je tu hangár s vrtulníky v různém stavu rozkladu a v něm poctivé keramické záchody. Toaletní papír ovšem vlastní.

Vedro je nehorázné a vlhkost vzduchu ještě horší, první den jsem vypil asi 10 l vody a čůrat jsem nebyl ani jednou. Ale pořád lepší než průtrže mračen na začátku minulého Dakaru (kde jsem nebyl). Navíc předpověď vypadá všelijak a co není, může být. A taky že bude.

Dnešek je dnem sestavování. Všechno, co nebylo přivařené nebo pod zámkem, se před naloděním na transportní loď z Le Havre do Buenos Aires muselo z aut vyndat a dnes byl čas vše vrátit zpět. Třeba i čtyřbodové pásy. A kromě toho se během dne porůznu dolepují zbývající sponzorská loga, takže večer bude auto vypadat úplně jinak a co jsem nafotil ráno, můžu rovnou vyhodit.

Podívejte se, jak vypadalo zázemí Buggyry v Asunciónu:

Dnes je v plánu soukromý shakedown neboli poslední prověrka závoďáků před startem. Kromě tatrovek testuje i Martin Prokop svého Raptora a přijedou i nějaké Toyoty. Před odjezdem si nechám vyvézt Tatry do prostoru, abych je nafotil ze všech stran kvůli dokumentaci pro sponzory. Večer se dozvídám, že dolepili další loga a bylo by potřeba je nafotit znova. Nakonec volím cestu Photoshopu a loga na auta dolepím v počítači.

Cestou na shakedown jsme projeli napříč hlavním městem. Odnesl jsem si z toho jeden poznatek: v Asunciónu se dá všechno koupit na chodníku, prakticky ani nemusíte vystoupit z auta. Od porcelánových jelenů přes míchačky na beton nebo dřevěné postele až po třímetrovou dětskou prolézačku. Ovoce a podobné samozřejmosti ani nepočítám.

Na místě jsou k dispozici dvě testovací tratě, první hladší a druhá rozbitější. Stojíme na jedné a jezdí se druhou nebo opačně. Prostě k vzteku. Všude je tu oranžová hlína a brzy jsem oranžový taky. A to Dakar ještě ani nezačal.

Propocené týmové triko z předchozího dne udělalo radost jednomu z dělníků, který postával u rozkopaného kruháče. Ovšem největší zážitek měl určitě chlapík na benzínce, když dostal za úkol umýt a navoskovat celou závodní Tatru. Vypotřeboval na ni celý kanystr šampónu.

Cestou zpět nás chytil slejvák jako prase. Chovám malou naději, že by se mohl bivaku stejně jako včera vyhnout, ale rychle mě z ní vyvádí zpráva od šéfa týmu, že u nich leje úplně stejně. Alespoň poznáme, jak rychle umí tropický déšť proměnit krásně střižený trávník v jednu obří zeleno-oranžovou louži. A jestliže venku prší, tak je třeba udělat co? Správně, mít vše zdokumentované na fotkách (a videu). Takže hurá do deště.

Mimochodem, letos máme jako tým jednu vychytávku a sice vlastního kuchaře. Nikdy bych nevěřil, že nejlepší svíčkovou za poslední roky budu jíst na Dakaru z ešusu. Libore, klobouk dolů! A ještě jedno mimochodem. Před dveřmi k záchodům a sprchám (ano, v onom hangáru s vrtulníky) ležela celý den taška a na ní asi 20cm nůž. Nějaký vzkaz?

Komáři vs DEET 100:0. Repelent neměl dnes v noci šanci, déšť taky nepřišel a nakonec pomohlo až zabalit se do spacáku a nechat vykukovat jen to nejnutnější. Ve 25° C nic moc příjemného. Pak už tu jsou jen mravenci a bezprizorní psi, štěkající celou noc, jinak pohoda. Alespoň že výhled večer stojí za to.

Papírování, jmenovitě vyřízení akreditace a formalit okolo press caru, jsme tentokrát stihli snad za hodinu, což bych se nebál označit za rekordně rychlý čas. A vůbec mi přijde, že oproti Dakaru 2015 bylo těch razítek tentokrát potřeba podstatně méně. Jelikož hned v první etapě opouštímě Paraguay a přejíždíme do Argentiny, vyřídili jsme si v tomu určeném stánku i migrační formality. Kouzelný červený papírek se dvěma razítky způsobí, že hraničním přechodem projedeme jako nůž máslem.

Administrativa se týká i závodníků, proto jedu odpoledne na stejné místo v hotelu Bourbon Conmebol znova – opět je třeba mít všechno řádně z(foto)dokumentované. Díky bohu za včerejší shakedown, jinak bych ještě neměl kloudnou fotku, fotím samé nudné věci.

Potkal jsem dosud plno známých (nejen) z dřívějšího Dakaru. Fotografové Marian a Viktor Chytkovi už k Dakaru tak nějak patří, stejně jako Ondra Záruba; pro Kubu Frühaufa je to letos první zkušenost. Obtěžkaný fotovýbavou lovil na administraci portréty závodníků. A vůbec je fajn, že se tu jako Češi rozhodně neztrácíme, čeština je slyšet na každém druhém kroku.

Závoďáky musí na finální technickou přejímku (vážení, kontrola povinné výbavy…), která spočívá ve dvouhodinovém popojíždění po rozpáleném asfaltu. Nebo aspoň po tom, co z něj zbylo. Vypadá to totiž, že ho místní experti položili rovnou na trávník a podle toho i dopadl; trochu jim ho kamiony přeoraly.

A narazil jsem na dokonale vystajlovanou čtyřkolkářku 🙂

Fotky upravuji na notebooku HP EliteBook 820 G3, zapůjčeném společností Alza.cz v Lightroomu CC. Přečtěte si jeho recenzi. Jako stínítko mi slouží box IKEA DRÖNA. Pokud je teda místo a stůl k dispozici. Což v budoucnu úplně často nebude.

Nový rok jsem regulérně zaspal, poslední, co si pamatuji, bylo “váááj-em-sí-ej” odvedle. A pak samozřejmě svině komáry. Takže jsem toho vlastně moc do zásoby nenaspal.

Dnes je na programu hic a nuda, završené dlouhým čekáním. Už aby se závodilo. Závoďáky jsou od včerejška v parc fermé (odstavné parkoviště, kam nikdo nesmí) a tudíž je v bivaku poněkud pusto, prázdno. Čekají mě dva brífinky, ráno novinářský a odpoledne pro závodníky. Větší kontrast byste mezi nimi vymyslet nedokázali: zatímco 120 novinářů bylo namačkáno v pidimístnosti, někteří se dovnitř ani nedostali a přednášející nebylo téměř slyšet, pro závodníky si pořadatelé přichystali pěkné a ozvučené prostory v místním Teatro municipal.

Dakar tradičně zahajuje odpoledne slavnostním pódiem. Horké slunce, rozžhavený asfalt pálí přes crocsy do chodidel a všude jsou mraky lidí. Předminule v Buenos Aires mi to ale přišlo lepší. Možná za to mohli i příliš přísní policisté, kteří se snažili bránit jakékoli interakci mezi diváky a závodníky. Čas se hrozně vleče, spřátelený Martin Prokop přichází na řadu až v osm večer, obě naše tatrovky před půl devátou a rychlá asistence v podání Karla Trněného v nekřesťanských 22:30, se startovním číslem 553 téměř na konci. Asi nemusím zmiňovat, že už je dávno tma a při svítivosti místního pouličního osvětlení není objektiv 70–300 mm F4–5,6L IS zrovna tím pravým, co byste chtěli mít nasazené na foťáku. Ale zase jsme viděli pěkný ohňostroj na závěr.

Výhled z tribuny pro fotografy na pódium. Nic fotogenického, dobrovolně bych tu nestrávil ani minutu.

Naštěstí už je ale konec, ještě se vymotat z tohohle bludiště zábradlí a pásek k autu a hurá upravovat, uploadovat a pak konečně spát. Je 1:38 paraguayského času a na mobilu mě vítá krásná zpráva “Budík se spustí za 2 hodiny a 36 minut”. Dakar začíná.

Na úvod bych chtěl poděkovat osádce policejního vozu, která jela v úseku o délce zhruba 5 km před námi, za ohleduplné používání výstražných majáků na noční poloprázdné ulici. Ještě teď mám vypálené v sítnici modré LEDky.

V 6:26 najíždíme na startu na závodní trať, jen 4 minuty před vypršením časového limitu. O chvilku později a už by nás nepustili. Na 21. kilometru nacházíme pěkný brod a kousek opodál dvě obří kaluže. Parkujeme náš press car až za nimi, což se nakonec ukázalo být velmi prosíravé – rozbahněné kaluže se s dalším a dalším průjezdem stávaly čím dál nevyzpytatelnějšími a uvízlo v nich hned několik závoďáků včetně kamionů. Nevím nevím, jak bychom jimi po konci závodu projeli.

Voda je teplá jako kafe, krokodýli ani pijavice tam prý nejsou, takže hurá širokáč a fotím na kontakt. Pár průjezdů a jsem zlitý od hlavy k patě, ale to patří k zážitku a navíc nemohu říct, že by to v panujícím vedru bylo nepříjemné. Stoupám si jinam, další průjezd a jsem od hlavy k patě zacákaný blátem. Tohle bych si už klidně ujít nechal. Moje krásná fotovesta Aplinestars je celá od bahna, peru ji provizorně v potoce.

Místní si to umí užít, přístřešek si postavili rovnou doprostřed řeky a chladí se pod ním ve vodě 🙂

Zatímco motorky a quady do dálky (a do šířky) moc necákaly, některá auta už stříkala fest, a to, co předváděly kamiony, to se snad ani nedá popsat. Neexistovalo “bezpečné” místo u trati, pokud jste nechtěli schytat sprchu.

Dnes měli blbci na Dakaru asi sraz. Konkrétně jako další mě štvali piloti vrtulníku, kteří si vždy našli tu největší skupinku “pozemních” fotografů a zaviseli nízko nad nimi. A pak se děly věci – kšiltovky a klobouky létaly vzduchem, bahno z kaluží po průjezdu závoďáků letělo úplně jiným než očekávaným směrem a podobně.

Ještě co nejrychleji odeslat data (za tímto účelem má jedno z našich doprovodných vozidel na střeše rozkládací satelit a dnes na nás čeká v cíli) a mažeme do bivaku. A také opouštíme Paraguay a přesouváme se do Argentiny. Dakar tady stále táhne, stačí ostatně zastavit u silnice a hned se seběhnou místní. Ale už to není takové šílenství jako v začátcích nebo i předloni.

Jo a abych nezapomněl: máme etapové vítězství! Kolomajz se rozletěl a v cíli byl nejrychlejší. Jen tak dál!

Mno… ale nepředbíhejme. “Budík se spustí za 1 hodinu a 25 minut”. Grr. Ani jsem nemusel vytahovat spacák, jaké bylo v noci vedro. Snídaně za chůze a pak 430 km ve skořepinových sedačkách na start druhé etapy.

Bivak v Resistencia byl poměrně slušný, s čistými udržovanými toikami a sprchami s dostatkem vody. Dokonce i PCO (něco jako ředitelství), kde mají dávat roadbooky v čase, kdy je tiskáč už zavřený, jsme nakonec našli a roadbook úspěšně sehnali. Sice pro auta, která jedou část trasy jinudy, ale vydedukovali jsme z něj potřebné (začátek byl společný pro všechny).

Kousek za startem má být fesh fesh se dvěma vykřičníky, což slibuje věci nevídané. Hlavně ať nezapadneme sami.

Lepšíme se a na start tentokrát přijíždíme 5 minut před limitem, konkrétně v 8:25. Fesh fesh má být na 15. km. Jede se stále rovně po tvrdé pistě, tady závoďáky poletí celou dobu na omezovač. To není moc dakarové. Na 14. km přejíždíme hrb, který by mohl pěkně skákat, ale jedeme dál. Z fesh feshe se nakonec vyklubalo velké nic, místo hlubokého jemného písečku jen trocha polovyschlého bahna. Pokračujeme ještě kousek dál, ale když se nic zajímavého neobjevuje, obracíme a nakonec parkujeme u zmiňovaného hupu.

Venku je pořád to samé šílené vedro, teploměr v autě ukazuje 44° C. Snažím se fotit jen to nutné nebo zajímavé, takže naše závodníky a pak ty nejlepší z každé kategorie. Zbytek času odpočíváme a sbíráme síly na zítřejší výstup do výšek. Lehátka jsme rozbalili pod stříškou jakéhosi chlívku, vedle se pase kráva a o kus dál v bahně se rochní prase. Dakarská idylka 🙂

Skok je v podání těch největších střelců pekelný, Al-Attiyah s Toyotou letěl snad 30 metrů. I v tom vedru mi přeběhl mráz po zádech. Ani Kolomajz se nenechal zahanbit; i když skok do dálky slabší (přece jen omezovač na 140 km/h udělá svoje), tak množstvím zvířeného prachu jasně vyhrál. A jako bonus trefil naše goučko a rozložil ho na součástky. Většinu dílů jsme našli, ale ten nejdůležitější, paměťovou kartu, bohužel ne.

Rozdáváme i týmové suvenýry, holkám se do tří dnů starých propocených týmových triček evidentně moc nechce. Ostatně jejich výrazy mluví za vše. Místní jsou jinak skvělí, k jedné skupince dávám vychladit balík vody (jsou tady vybavení izolačními boxy naplněnými ledem).

Cestou domů potkávám na benzínce staré známé fotografy z holandského Dakar Press Teamu. Mají moc hezky udělaný press car, vyloženě photographer-friendly. Což se o našem říct nedá. Místo v něm vzadu není, po každých 150 km mě nesnesitelně bolí kolena z jedné možné polohy nohou způsobené nedostatkem místa, USB je vzadu jen jedno, zásuvka na 220 V chybí, s odkládacími prostory je to taky bída. Ale z venku vypadá moc hezky.

Po 45 minutách přestává na benzince fungovat wi-fi, a tak balíme a jedeme do bivaku. Ten se nachází v San Miguel de Tucumán uvnitř (pískové) dostihové dráhy a raději si představuji, že ten všudypřítomný převalující se opar je mlha a ne něco horšího.

Vyrážíme už v obvyklou ranní hodinu, ve 4, že už se mi tím ani nechce chlubit. I v tuhle nekřesťanskou dobu je výjezd z bivaku lemován diváky. Sice jich už není tolik jak před dvěma lety, ale pořád neváhají a přivstanou si, aby pozdravili nejen závoďáky, ale i asistence a novináře.

Jedeme do proslulého červeného kaňonu, byla to jasná volba. Asi 300 m dlouhý, vymletý vodou ve skále, se strmými stěnami, klikatící se a místy široký tak akorát na kamión. Škoda jen, že kamiony tudy dnes vůbec nepojedou. Ano, chybička do plánování se vloudila, ale zase jsme to zjistili docela brzy. Kaňon je na 110. km od startu a kamiony končily na 74. km. Co je ale 36 km v porovnání s celým Dakarem, no ne? Každopádně jsme vymysleli, že hned po Prokopovi sbalíme cajky a vyrazíme buď do cíle první části erzety nebo je chytíme někde na přejezdu, krajina je tu fotogenická všude. Jinak kaňon velká pecka – barvy, světlo a stín, prach, všechno na maximum. Nejčastěji fotím rybím okem Canon 8–15 mm f4L, které jsem nakonec přibalil místo stotřicetpětky

No, plán to byl dobrý. Ale nepočítal s nutností objet celý kaňon (cestou tam jsme projeli skrz, ještě před závodníky), abychom se dostali na silnici, s dvojitým vyhrabáváním zapadlého auta, následovaným upouštěním gum a posléze jejich dofukováním… zkrátka jsme ztratili tolik času, že nám kamiony nemilosrdně ujely.

Mimochodem, za ten krásný černý kouř může nadmořská výška. Nakonec tedy jedeme rovnou do bivaku a nafotíme aspoň atmosféru na příjezdu. Cestou v jedné vesnici nás na zasekané křižovatce “přepadává” hlouček dětí, chtějí kšiltovky, samolepky… máme jen podpisové kartičky. I tak se na nás ale vrhly, najednou se jejich počet zdvojnásobil.

Bivak v San Salvador de Jujuy se nachází v jakémsi místním parku či co to je, místa je tu málo, ale zase blízko na záchod. A toiky tu čistí snad každé dvě minuty. Vůbec se v tomhle ohledu organizátoři hodně zlepšili a nechutné zážitky z předminula se letos neopakovaly.

Dnes máme za sebou první čtvrtinu závodu. Čekají nás duny, velké nadmořské výšky (dnes jsme byli nakonec nejvýš ve 2900 m n. m. a v pohodě) a pravděpodobně dost hnusné počasí. A také už zítra přejezd do Bolívie, kde jsem ještě nebyl. A jsem na to zvědav.

Neboli čtyři zahrabání a jedna guma v háji. Jako tradičně jsem se ve 4:15 ujal buzení posádky našeho press caru, ale bylo mi řečeno, že v Bolívii je o hodinu méně, že ještě můžeme spát. Jak to souviselo s naším focením v Argentině nevím, ale v rozespalém stavu mi to bylo stejně jedno. Druhý budík už jsem ale neslyšel a nakonec jsem musel být buzený já v krásných 5:35.

Rychlosnídaně a hurá na trať, konkrétně do prvních letošních dun. Cesta tam měří 165 km a vede docela drsnými serpentinami přes dnešní nejvyšší místo ve výšce 4170 m n. m.

Pokus č. 1: Abychom se dostali k dunám, je třeba odbočit z hlavní silnice (rozuměj tvrdá šotolina) doprava na “sotva viditelnou cestu” (rozuměj 1,5 m široký naznačený průsek skrz pouštní křoví). Alespoň tak zněly instrukce od pořadatele. Poté, co jsme se 4× zahrabali a přitom neujeli víc jak 400 m (z celkem asi 15 km), se zbaběle vracíme na hlavní. Mimochodem, soudě podle přítomných stop nejsme první, kdo kopal.

Takhle by to fakt nešlo…

Pokus č. 2 znamená následovat některou z cest na mapě, vedoucích zhruba požadovaným směrem. Cesty ale buď nenacházíme vůbec nebo vypadají úplně stejně neprůjezdně jako ta předchozí.

Pokus č. 3 vede vyschlým korytem řeky proti směru závodní trati. Po pár kilometrech dokonce nacházíme pěknou cestu, vedoucí naším směrem. Končí u obří červené skály, kde jsou postavené jakési přístřešky a ohrady, totálně v zemi nikoho. Dál už jedině napříč pouští, naštěstí zpevněnou křovinami a velbloudí trávou. Ještě trocha kličkování a sice o dvě hodiny později oproti plánu, ale jsme na místě.

Romantika uprostřed ničeho.

Dun tu nakonec moc není, možná v dáli vzadu, ale přesto je to fotogenické místo a navíc úplně odlišné od předchozích. I časově nám to nakonec vyšlo, stihli jsme Martina Prokopa i naše kamčáky. Je vidět do velké dálky, koukám hledáčkem skrz tříkilo a hlásím, kdo jede. V okamžiku, kdy spatřím v dálce Kolomajze, následuje asi 100m sprint do mírného kopce na vrchol duny, po kterém se ale cítím, jako bych uběhl desítku. 3500 m n. m. dělá divy.

Během focení pozoruji, jak nás z obou stran míjejí dvě obrovské bouřky. Naštěstí nezměnily směr.

Balíme a jedeme zpět, zkoušíme tentokrát přímější cestu souběžně se závodní tratí (a někdy i po ní), když se to stalo. Podhuštěná guma nevydržela prudké sklouznutí do vyjeté koleje a šla napůl dolů. Už jen to nám dnes chybělo. Náhradní kola máme dvě no a výměna je stejná jako u osobáku, akorát v poušti bez živáčka široko daleko, na měkkém písku a s bouřkou v dáli. Vše se ale zdárně podařilo a frčíme dál. Narazíme na další koryto řeky, které nás zavede až téměř k původní hlavní silnici. Dál už je to sice daleko, ale jinak brnkačka.

Jedem po trati v protisměru (dopředu je vidět daleko předaleko), když v tom najednou…

Hraničním přechodem do Bolívie projíždíme kolem půl sedmé odpoledne a opět nás ignorují. Takže další, tentokrát modrý papírek s razítky, zůstává do sbírky.

Den, kdy se to celé pokazilo.

Potosí je krásné město v Bolívii, postavené kolem povrchového lomu (kdysi stříbro, dnes kdo ví). Slumy v Johanesburgu hadr. Sračky, kam se podíváš – odpadky, vytěžená ruda všech barev, hovna, pobíhající psiska. Prý je to ideální místo, když se člověk potřebuje “ztratit”. A někteří místní obyvatelé evidentně mají hroznou radost, když jim kvůli průjezdu dakarové kolony na celý den uzavřou hlavní tah městem. A tak se shromáždili a zablokovali jedinou cestu z města na sever do dalšího bivaku. Nejvíc to schytalo auto před námi, kterému dokonce obložili kola velkými kameny, aby nemohlo odjet. My dostali jen jedním kamenem, naštěstí trefil plech a ne okýnko.

600 km při rychlostním limitu 80 km/h se neskutečně vleče. Nejvýše projíždíme ve výšce cca 4370 m n. m. a zatím to celá osádka press caru snáší bez velkých problémů. Vlastně mě jen občas bolí hlava, na což zatím pomáhá Ibalgin. Je také výhodou, že až na výjimky nemusíme v těch výškách podávat žádné výkony, jen se vezeme.

Cestou přichází sms, že z důvodu silných dešťů je dnešní etapa ukončená na 272. km, tedy někde ve 3/5 původní trasy a úplně jinde, než kam jedeme. Takže dnes závoďáky na trati opět neuvidíme.

Celá slavná navigace Tripy nás do bivaku už podruhé směřuje úplně mimo, prý “zahněte doleva”, ale tam je jen hliněný val. Chytáme se nějakého jiného polepeného auta, ale jeho řidič evidentně také moc neví, neboť nás protáhne těmi nejužšími uličkami města Oruro. Nakonec se nějak promotáme a špalírem místních dojíždíme do bivaku. Diváci jsou opět skvělí, akorát když jsem se rozhodl rozdat letáčky, málem mi utrhli ruce a nějaká páska podél chodníku je rozhodně nezastavila. Osobně jsem si to přirovnal ke krmení velociraptorů v Jurském světě.

Tohle nevypadá jako hlavní cesta do bivaku.

Mimochodem, tím, jak jsme přijeli do bivaku v Oruro jako první, jsme poprvé viděli, jak se přiděluje místo. Na mapce vám ukážou vaši vyhrazenou plochu a k ní vás navede jeden z organizátorů, jedoucí na pidi motorce. Zdejší bivak je travnato-hliněná placka, od neustálého deště totálně rozbahněná…. opravuji, z bivaku je jedna velká 5 cm hluboká louže hnědých sraček. A stále prší. Foťák téměř nevytahuju, boty jsou durch mokré a kalhoty nasákly vodu až ke kou… a nepřestává pršet. To vše cca ve 3° C nad nulou a v nadmořské výšce 3700 m n. m. Netušíme, co bude dál, kde budeme spát. Jídelní stan už vypadá obsazený.

Nakonec díky vstřícnosti majitele přespáváme na benzínce, kde jsme zablokovali jeden “pruh”, rozkládáme satelit, odesíláme data a na lehátkách přečkáváme noc. Profukuje, ale neprší sem. Zítřejší etapa se ruší a přesouváme se rovnou do hlavního města La Paz. A hádejte, jaká je předpověď počasí? Správně, opět sračky.

Dobře se spalo na benzince! Trochu mi byla zima na nohy, ale to je detail.

Ráno hned po probuzení se sešli místní a nastalo nekonečné focení. Majitel benzínky byl mimochodem úplně zlatej, uvařil nám čaj, přinesl koku ke žvýkání…

Většina bivaku se přesunula na nedalekou dálnici, kde na vyvýšeném asfaltu bylo přece jen podstatně příjemněji. A taky přestalo pršet. Během dopoledne i sem dorazili místní a tradiční fotografování se všemi pohlavími, věkovými kategoriemi a tak podobně mohlo pokračovat. Jeli jsme se podívat do bivaku (odmítl jsem vystoupit z auta, fotil jsem jen z okýnka), jak to tam vypadá za světla a byla to jedna bahnitá apokalypsa, ve které zůstalo jen pár nejstatečnějších.

Jelikož je dnešní etapa zrušená, čeká nás jen přesun 260 km do La Paz, hlavního města Bolívie a nejvýše položeného hlavního města na světě. Cestou bychom rádi zastavili na fotogenickém místě a cvakli auta alespoň na přejezdu, ale je to tady samá nudná placka. Tak zastavujeme na placce.

Poznámka: vedle dvou mrtvých psů jsem ještě velkou potřebu nevykonával. Naštěstí jsem si jich všiml, až když už jsem měl kalhoty na půl žerdi, jinak bych se asi po…

Poznámka č. 2: foto bohužel nemám 🙂

Příjezd do La Paz byl fenomenální. Dakar sem zavítal poprvé. Samozřejmě pršelo (prodejci pláštěnek měli žně), ale to nebránilo tisícovkám diváků, aby se mačkali u silnice a freneticky reagovali na každé zatroubení, bliknutí či zamávání. Neskutečná atmosféra, ve které si každý účastník závodu, byť jen v obytce polepené oficiálními samolepkami, připadal jako rocková hvězda. Tohle umí jen Dakar.

Království za gumáky! nebo jak to tehdy ten Richard III. řekl.

Kde začít. Po sračkách v Oruro nám slibovali bivak na pevném povrchu, místo toho jsme na armádním atletickém stadionu. Hned vedle nás stojí fotbalová branka a krapet překáží. Co myslíte, jak dlouho stála? Vytrvalý déšť a těžká auta udělali svoje a asi netřeba říkat, že tartan běžeckého oválu ani hřiště nebudou po našem odjezdu co bývaly, o koulařském sektoru nemluvě. Ale zase se tu bude dobře jezdit motokros.

Abych si pořád nestěžoval, tak ve sprchách teče i teplá voda. Ne vždy, ale měl jsem štěstí. Po třech dnech sprcha. Se záchody je to horší, 15 záchodů na 2500 lidí není mnoho. Ale když se vychytá moment, když z něj vyjde uklízeč, je záchod čistej a příjemnej. A uklízeči musejí být neuvěřitelně otrlí, co jsem tak měl možnost vidět.

Doháním resty a fotím “nutné zlo” – fotky pro sponzory – nalévání oleje, brzdové destičky a tak podobně. Od začátku jsem pořídil 4400 fotek. Zapůjčený notebook HP EliteBook 820 G3 snáší vedro, vlhkost i zimu bez problémů. Mrkněte na recenzi. A když je moc hnusně, zavřeme se do Viana.

Odpoledne jdeme do města na kratší výlet. La Paz se nachází až bych řekl ve vysokohorském terénu, mezi nejvyšším a nejnižším místem je výškový rozdíl kolem 1000 m. Každé místečko, každé úbočí každého kopce je zastavěné. Dostat se někam autem musí být peklo, nekonečné serpentiny, prudká stoupání a sjezdy. Proto zde nedávno postavili tři dráhy kabinkové lanovky, kterými se dá snadno a rychle přeskákat do jiné části na jiný kopec, takové metro naopak. Dvěma linkami jsme se svezli, jede to nekonečně dlouho, nastoupá asi 840 výškových metrů a je z ní masakrózní výhled na celé město.

Večer upravuji a posílám fotky a pak jdeme spát, zítra brzy ráno opět vyrážíme do akce na trať.

Mimochodem, volný den je samozřejmě volný jen na papíře, jinak se během něj dělá to, na co nebyl čas doteď a na co nebude čas už později. Rozhodně nejde o žádné povalování a třeba mechanici se nezastaví, pořád je na autech co dělat. A taky kvůli němu člověk vypadne z tempa a ráno se mu nechce vstávat…

2:00, budíček. Etapa je zkrácena zhruba na půlku, ale to je nám v zásadě jedno, stejně jedeme do cíle, ať je kdekoli, abychom stihli poslat data, vyřídit migrační a přesunout se dále. Dnes a zítra nás čeká pořádná porce kilometrů.

Hned po prvních pár km, ještě v La Paz, zážitek. Najednou se ozvala rána a zjistili jsme, že nám spadl ze zahrádky kanystr s vodou, který doteď bez nejmenších problémů přežil natřásání v terénu. Hodný policista nám ho dovezl, byl jen trochu pomuchlaný, jinak přežil.

Na místě jsme krapet brzy, na první motorku čekáme dlouhé 4 hodiny, kamiony přijedou kdoví kdy pozdě odpoledne. Dnes to bude dlouhý předlouhý den. Není to tu kdovíjak fotogenické, prostě placka bez ničeho a trochu se práší. Snažím se aspoň zakomponovat do fotek lidi, vlajky a tak.

Ha, připsal jsem si jedno prvenství na letošním Dakaru – poprvé, co mě letos odněkud vyhánějí. A to si nemyslím, že jsem stál nějak blbě, jen trochu blíž u trati, než se někomu líbilo. Policistovi sice nerozumím ani slovo, ale že mě vyhání je jasné. Visačka PRESS nepomáhá a gesto “obě ruce jako kukátka na očích a pak natažené ruce před tělem vnitřky zápěstí k sobě” je koneckonců dost výmluvné. Raději je nebudu dráždit a jdu dál. Ale stejně tu jsou nějak zbytečně připosraní, to by se v Argentině nestalo.

Samozřejmě, že na kamiony se obloha zatáhla. Stále čekáme, je už 17:15 a diváci i dohlížející policisté pomalu začínají odcházet. A kamiony stále nikde. Nechápeme, cíl má být pro všechny společný. Naskáčeme do Toyoty a vyjedeme na hlavní cestu a tam najednou kamiony. Evidentně měli cíl o kilometr, dva jinde. Takže místo kamionu na šotolině mám kamiony na asfaltce.

Cestou do bivaku zastavujeme na krajnici na kopci, kde je vidět na desítky kilometrů daleko. Před námi v dálce na obzoru nad horami zuří velká bouřka, blýská se a hrom jde slyšet až sem. Na motoru se nám ohřívá guláš z Adventure menu. Tyhle pohodové chvíle mám na Dakaru moc rád.

Jeli jsme nonstop celou noc, kolem 1000 km. S jednou pauzou v bivaku maratonské etapy. Věc se má tak, že etapa 7 byla takzvaně maratonská, což spočívá v tom, že po jejím skončení nenásleduje klasický bivak, kde mechanici dají auto znovu do pucu, ale bivak provizorní, do kterého smějí jen závodní posádky se svými vozy. A s veškerým případným servisem jsou odkázaní sami na sebe. Všechny doprovody mají přísný zákaz se k maratonskému bivaku přiblížit a jedou po přesně dané trase rovnou do svého bivaku v Tupiza. My jako press car jsme do maratonského bivaku mohli nakouknout, ale jen po svých, bez auta. Vzhledem k tomu, že přes celý vjezd se rozprostírala tak 30 cm hluboká kaluž, jsme si to rozmysleli a pokračujeme do dalšího bivaku v Tupiza.

Vyřizujeme razítko do pasu kvůli přechodu do Argentiny (celníci už toho měli po prorazítkované noci evidentně plné zuby), už naposledy a po snídani pokračujeme opět dál. Nemáme roadbook a bez roadbooku je hledání cíle a tratě vůbec poněkud náročnější, mapka z brožurky není zrovna přesná (mimochodem, dříve v té brožurce byly i typy povrchů v té které části trasy, takže se dalo snadno zjistit, kde budou duny apod.; letos tam nebylo nic). Ale zase se povozíme dokola a užijeme přírodních krás Argentiny.

Projeli jsme nepočítaně maličkými vesničkami nebo samotami s nízkými domky z hliněných cihel, viděli fotbalové hřiště uprostřed země nikoho (kde tady dají dohromady 22 hráčů?), vyplašili obří stádo ovcí a po nějakých sto kilometrech šotoliny jsme konečně narazili na trať. Sice to není cíl, ale CP (check point) a je v celkem zajímavém kopcovitém terénu. Ve výšce 3915 m n. m. A dokonce jsme sem dorazili úplně první, ještě před motorkami. Což znamená čekání. Čím blíže k cíli, tím roztahanější startovní pole a není výjimkou třeba 10minutové čekání na dalšího závodníka.

Do toho přišla “skvělá” zpráva. Na cestě do Salty spadl na silnici kus skály, celá kolona doprovodek stojí. Vyhrožují, že odstranění potrvá dva dny.

Na obzoru je černo až hrůza a chvíli před příjezdem Martina Prokopa na Fordu začíná pršet. Jak typické pro tento Dakar. Naštěstí hned po průjezdu můžeme balit a mazat co nejrychleji pryč. Kamionům etapu zkrátili, a tak je opět dnes neuvidíme.

Silnice do Salty je stále neprůjezdná, všichni bivakují provizorně kde se dá podél cesty.

Nebyla to skála, nakonec je cesta do Salty zanesená bahnem v délce kolem 400 m a místy do výšky až 3 m od rozvodněné řeky. Doma o nás měli strach, ale je třeba si uvědomit, že Dakar je během dne roztahaný po délce stovek km a co se děje někde, nemusí být jinde; zatímco tady řádily záplavy, my fotili kdesi daleko předaleko v kopcích, kde spadlo jen pár kapek. Jenže také tam nebyl signál mobilu, abychom o sobě mohli dát vědět…

Včera k večeru u postiženého místa ještě přistál vrtulník s ředitelem závodu, který slíbil zprůjezdnění do hodiny a poté na místo přivezli asi čtyři malé bagry. Je ráno druhého dne, uplynulo 12 hodin a stále nic. Je třeba najít náhradní řešení.

Objízdná trasa do Salty vede serpentinami horským průsmykem, pak 100 km rovně po šotolině a nakonec dalším průsmykem dolů. Naše Toyota to projede snadno, ale obytky a Viano přetížené satelitem to budou mít horší. Každopádně nás čeká veselých 330 km. Ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré a máme úžasný výhled na klikatou silnici a mlhu převalující se v údolí. Pecka.

Drncavá šotolina je smrtící pro obytku motorkáře Svitka, na 23. km urazili levé přední kolo. Tady nahoře, narozdíl od utopeného údolí, je všechno vyprahlé a práší se přímo neskutečně, polovinu doby nevidíme, kam jedeme. Cesty jsou značené na mapě perfektně, ale už z ní nejde vyčíst, co je asfaltka a co šotolina a zda bude výhodnější jet oklikou, kde je možná celou dobu asfalt, nebo kratší cestou, kde zase hrozí další šotolina.

Zastavujeme ve městě San Antonio de los Cobres ve výšce kolem 4100 m n. m., kde kupuji na ulici suvenýry – miniaturní lamy. Originálnější než hrnečky z letiště na minulém Dakaru 🙂

Cestou vidíme všechno. Pasoucí se divoké osly, miliony kaktusů, skály hrající všemi barvami, úzkorozchodnou železnici vedoucí po úbočí strmých kopců, solární panel u každé pastoušky nebo třeba domorodce mávající uprostřed ničeho.

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme do Salty dorazili. Bivak je tu v areálu jakéhosi kongresového centra a uvnitř jsou normální zděné sprchy s teplou vodou! Už si nepamatuji, kdy naposledy jsem měl sprchu, před čtyřmi dny? Chvíli bloudíme po městě cestou do místního McDonaldu, ale tím bohužel den nekončí, čeká nás téměř 700km přejezd do dalšího bivaku v Chilecito.

Zhruba prvních 100 km ze Salty do Chilecita je nejúžasnější cesta celého Dakaru. Zakroucená asfaltka, nízké sluníčko, kolem vysoké rudé hory, prostě nádhera. zakončená vyhlídkou Tres Cruces. Dáváme si přestávku, vytahuji ntb a upravuji fotky. Tady bych chtěl mít chatičku. Jen škoda, že jsme nepřijeli tak o hodinu dřív, kdy by dolů ještě svítilo slunce.

Do cíle zbývá 520 km. Cesta vůbec neubíhá, samá omezení nebo obce. Zastavujeme na benzince asi 400 km před bivakem a rozkládáme satelit, abychom poslali aspoň to málo dnešních dat, co jsme nasbírali – za mě většinou krajinky a pár fotek doprovodných vozidel. Závoďáky jsou mezitím daleko napřed a už v bivaku v Chilecito. Čekání si zkracujeme pizzou – tlusté těsto, hodně rajčatového pesta a sýra, ale nechutná špatně.

Zítra se normálně startuje a jestli chceme něco nafotit a natočit, musíme jet opět nonstop celou noc a se štěstím stihneme start. Což mě vůbec netěší, protože starty bývají dost jalové.

4:30. Konečně přijíždíme do bivaku v Chilecito. Dáme si snídani, nabereme balíky vody (sjeli jsme z výšek dolů a bude zase vedro a tudíž žízeň) a pokračujeme dál, tentokrát na start 10. etapy.

Snídaňový stan je o půl páté ráno trochu osiřelý

Na startu svítí krásné ranní světlo a panuje klídek a pohodová atmosféra, fotím Peugeoty a jejich vyvoněné a vypulírované závodníky. Všichni mají na startu družnou náladu. Bodejť by taky ne, když jim Dakar patří. Přesně jak jsem psal na začátku, začíná být pořádné horko, je tu sucho a za auty se nehorázně práší. Ale jsem rád, že se opět závodí a nakonec byste z fotek ani nepoznali, že fotím na startu.

Poté, co jsem z podrážek crocsů vytahoval asi podvacáté dvoucentimetrové trny, které neměly problém propíchnout podrážku skrz naskrz, se přezouvám do pevných bot. Dnes nehoníme žádné rekordy, ale pro změnu při nás stojí štěstí, když cestou míjíme porouchanou Tatru #508 (pro kterou to štěstí rozhodně nebylo). Aspoň mám zase jiný typ fotek.

Další bivak se nachází na závodním okruhu v San Juanu, jsou tu normálně obrubníky, svodidla, kačírek nebo bariéry z pneumatik. Okruh je krytý skalami a panuje tu o trochu menší (ale přesto ukrutné) vedro než okolo.

Mimochodem, naše Toyota zatím drží bez problémů s jednou malou výjimkou – praskl jeden úchyt zahrádky, takže to za jízdy zní, jako kdyby na střeše seděl naspeedovaný datel. Zahrádku nám večer kluci mechaničtí svařili a od té doby je v autě klid. Jestli ještě pamatujete, jak nám na předminulém Dakaru přestala Toyota dvě etapy před koncem brzdit, tak tohle je oproti tomu jen prkotina.

Předposlední erzeta je před námi a na všech už je vidět, že jsou rádi, že se blíží konec Dakaru. Letos to bylo opravdu náročné, možná víc psychicky než fyzicky.

Dostáváme tip na duny kousek za startem, zhruba na 20. km. Vyrážíme opět brzy, protože přístup na místo vede po trati a my nesmíme omezit nebo ohrozit žádného závodníka. Budíček ve 3:20 už nás nerozhází a na místo je to slabá hodinka a půl. Cestou dojíždíme kolonu VIP hostů. Jejich auta jsou označená písmenem E a každý den dovezou ty, co si zaplatili, na nějaké zajímavé místo na trati, kde je pro ně připraveno zázemí (včetně velkých stanů s caterignem) a večer je zase odvezou na hotel. I tak se dá zažít Dakar.

Na místo dorazíme ještě za tmy, ideální příležitost roztáhnout lehátka a chvíli dospat. Nejsme tu sami, kromě domorodců hned vedle kempuje posádka Ondry Záruby, evidentně přijeli už v noci. Dřímalo se pěkně, než nás probudil příjezd třetího press caru s Marianem a Viktorem Chytkou na palubě. A k mému překvapení se rozhodli vzít na erzetu i Kubu Frühaufa.

Duny tu nejsou ty typické africké, spíš jde o písčitou poušť porostlou křovinami. Ale jemného a hlubokého písku je tu dost a pár závodníků předvede hezký písčitý vodotrysk. Tím, jak se konec Dakaru blíží, je hodně znát, kdo ještě závodí (moc jich není) a kdo ne a je to pak hodně vidět i na fotkách.

Brzy navazujeme s Viktorem družbu s místními diváky, směnný kurs je vychlazená coca-cola nebo pivo nebo fernet s colou za selfie. Domorodci jsou brzy slušně zlití, my se držíme 🙂 Hlavně jeden, kterého jsem překřtil na Vina Diesla.

Čekání na kamióny je nekonečné, hlavně na Kolomajze, který startoval po včerejší velké ztrátě až někde na konci startovního pole. Tajně doufám, že pojede jako prase a pořádně rozvíří písek kolem sebe, i proto nechci odejít z tohohle místa. Už jsem ztrácel trpělivost, když se ozvalo typické chrochtání Gyrtechu a Kolomajz se v dálce přehoupl přes horizont. Mávám na něj, aby mě poznal a předvedl se a vyplatilo se to; takhle se jezdí Dakar v kamionu. A aby toho štěstí nebylo málo, tak chvíli před jeho příjezdem vysvitlo dosud schované sluníčko a tohle je výsledek.

Dofoceno, jedeme pryč. No jo, ale kudy? Závodní trať, po které jsme ráno přijeli, je totálně rozježděná místy až do půl metru hlubokých kolejí, že je nesmysl to po ní zkoušet, okamžitě bychom zapadli. Ostatně i poslední loudavé závoďáky raději hledají jinou cestu. Nakonec se chytáme domorodců v pickupech, kteří evidentně mají lepší ponětí, jak odsud prokličkovat ven. Trvá to dlouho, ale nakonec nacházíme šotolinovou cestu, která vede až k hlavní asfaltové silnici.

Všechny tři české press cary se v pořádku vymotaly a dofukují gumy (i když jak jsme se dozvěděli, tak Chytkovci to nakonec po trati zkusili a samozřejmě zapadli, vytahoval je jeden z opožděných kamionů 🙂 )

Už zbývá jen maličkost, asi 510 km do dalšího bivaku.

Poslední etapa je tady. Měří 64 km a cíl je přímo v současném bivaku. To se nás ale netýká a dopoledne vyrážíme rovnou do Buenos Aires, abychom stihli závěrečné slavnostní pódium motorek (vždy je vše v pořadí motorky-čtyřkolky-auta-kamiony). To znamená žádná erzeta, žádný cíl, žádné úlevné obličeje motorkářů, jen 700 km cesty v nepohodlné skořepině a pak nudné focení ve městě.

Takže změna, proházíme posádky aut a čeká mě přece jen focení v cíli (aut a kamionů, motorkáře jsem stejně zaspal) a teprve pak 700 km do BA v pohodlném Vianu. Nemohu říct, že bych si stěžoval.

Ráno mám chvíli čas, tak se snažím vyměnit Buggyra větrovku za oficiální pořadatelskou žlutou bundu. Neúspěšně. Ale mám aspoň několik triček.

Focení aut a kamionů v cíli je o ničem, hlavně z povinnosti. I když v jednu chvíli emoce vytrysknou, to když Versluis řval na Macíka, že mu zničil závod (nepustil ho před sebe).

Pak už jen jedeme, jedeme, tankujeme a zase jedeme, až dojedeme do Buenos Aires. Zaparkovat poblíž pódia se zdá být nadlidský úkol, ale nakonec pomohou úplatky – dvě kšiltovky hlídačům a plot se posune a za ním se udělá místečko tak akorát na jedno auto. K pódiu to máme jeden blok domů.

Časový harmonogram není frantíkům úplně vlastní, první náš truck měl jít na řadu o půl deváté a šel v jedenáct. Ale není se co divit, každý závodník/tým si chce užít svých pár minut slávy na pódiu a jedna minuta, naplánovaná v rozvrhu, je na to zoufale málo. Ale atmosféra je skvělá a smekám před těmi diváky, kteří vydrželi až do půlnoci, kdy přišel na řadu Kolomajz.

Dakar včera skončil. Odteď už pořadatele nezajímáme, ale alespoň na dnešek nám ještě umožnili kempovat na závodním okruhu v Buenos Aires. Ráno poslední snídaně od našeho kuchaře a pak už jen přebalování. Je třeba rozhodnout, co půjde na loď a co poletí zpět letadlem.

Stejně tak se musí ze všech aut vytáhnout všechno, co není přivařené, zamknout kapoty (aby si nepůjčili autobaterii a nevrátili ji zpět s prohozenými póly, jako loni) a pak hurá do přístavu nakládat. Ještě poslední fotografie celého týmu před závoďáky.

No a pak už jen hotel, wifi, dlouhá horká sprcha, steak, pohodlná matrace, válení a čekání na odvoz na letiště, úmorně dlouhý let dobytčákem, přestup v Madridu, kratší let do Mnichova, čtyři hodiny v buse a už jsem doma.

A to je letos vše.